Jako první bych s dovolením mluvil o vaření. Takže:

Kapitola první:

I takhle by se dal popsat večerní proces, kterej vykrystalizoval při dlouhým dumání na téma: jak trávit míň než osm hodin vařením denně. Protože právě tak dlouho nám to trvalo první den na jezeře. Navíc jsme u plotny stáli s Láďou oba, což se ukázalo jako značně neefektivní věc - druhej si může v klidu válet šunky ve stanu a čekat na méně sťastlivého soudruha, který druhý den vystřídá roli pasivně agresivního pozorovatele.

Jedno z mých oblíbených jídel na Bajkale byl pudink. Ten totiž i v outdoorových podmínkách za využití sušenýho mlíka a vody z ledových ker docela dobře připomíná pudink, kterej nám dřív vařívaly naše mámy. Ale bacha. Uvařit správnej pudink není jen tak. První den se mi při naivním postupu ala - smíchej všechno a míchej - podařilo sice uvařit žlutě vypadající a po vanilce vonící směs avšak množství hrudek o velikosti noků - čti gnocchi - odhalilo nevídaný kulinářský zločin.

Další den mi v hlavě furt šrotovalo, kde asi soudruzi z NDR udělali chybu. A ha! Nejdřív přeci radno rozmíchat prášek s troškou studené vody v nádobě zvlášť a pak až smíchat se zbytkem horké vody a nesmyslným množství cukru, sušeného mléka a přidaného proteinu. Hned další večer jsem teda dobrovolně zastoupil Ládina v jeho večerní šichtě a ukuchtil jsem to nejlepší, co nás na jezeře(krom tuleňů bajkalských, který jsme nepotkali) mohlo potkat - Le Puding del Taros.

Ale už k naší trojplotně: první den jsme zkusili vařit jen na plynu. To v zimě ale moc nefunguje. Respektive: bolí to. Protože a jelikož v teplotách pod nulou se plynu z kartuše chce hodně podobně, jako mě s Láďou ráno z vyhřátýho spacáku - takže fakt vůbec. Proces byl teda takovej, že kartuš musíte ustavičně prosit - tedy zahřívat pod tričkem - aby následně dala pár minut chabě proudícího plynu. Pak vezmete studenou kartuš, prohodíte s tou z podtrička a
proces opakujete, dokud z ledu není voda alespoň vlažná. Tudy cesta nevedla.

Druhý den jsme tedy nažhavili benzíňák. V kanystrech jsme měli dohromady 12 litrů toho nejlepšího, co v Rusku, hned po vodce teče - Natural 98. Hoří to krásně, ale hřeje to spíš vzduch v okolí, než samotný ešus. Lepší, ale furt je prostor pro zlepšení! Třetí den to tedy přišlo: kombinace plynu s benzínem. Neefektivní benzíňák ohřívá místo vzduchu plynové kartuše vyskládané v závětří - což umožní parádně žhavit všechno, co jsme měli zároveň.
Trojplotna situovaná v závětří z alumatky je jeden z nejlepších výmyslů našich dosavadních já.

Kapitola druhá:

Slovo, který se podle mě vymyslelo na českých expedicích přes jezero Bajkal se až překvapivě rychle dostalo do mé aktivní slovní zásoby. Tohle podstatné jméno označuje kusanec ledu, lidově taky známý jako kra. Takových tarosů jsme na Bajkale viděli nespočet. Nejdřív si je fotíte, pak na ně bubnujete, protože to vydává neslýchaný zvuky a nakonec, když přes ně musíte jít jim nadáváte.

Nejčastější slovní spojení, kde využijeme slovo Taros jsou tedy a) zkurvený taros a za b) tarosové pole, kde se z podstatného jména stává jméno přídavné. A když už jste na podobné úrovni češtiny, kde jsem teď já, zvládnete vymistrovat označení - “zkurvený tarosový pole!”, což je slovní spojení, který na Bajkale bylo naším denním chlebem.

Když se totiž až po kolena brodíte v tarosech a vidíte, že za ně nevidíte, protože se táhnou “odevšaď do všudyma” (nevim, jestli se to takhle někde říká, ale zní to strašně a strašný to bylo) - tak je vám do breku. Při chůzi přes tarosy se totiž musí kvůli saním jít extrémně pomalu, aby se o kus ledu saně rozpůlily a pak taky proto, že saně přes to fakt nejedou. Zesekávají se, překlápějí se a prostě třou fakt moc. Takže je to rubačka, neodsýpá to a ke všemu se člověk buď fest potí z tý dřiny, nebo je mu naopak strašná zima, protože jde moc pomalu.

Čistý peklo na zemi tohle.

Abych tady ale nechrlil jen hejty na tarosy, musím jim i poděkovat, páč bez nich by fotky z Bajkalu byly jen nudná ledová planina táhnoucí se zleva doprava a zepředu dozadu. Takhle foťák alespoň měl na co ostřit. No a pak děkovat taky za to, že tam byly, protože jinak by bylo rozváření vody ještě větší boj. Sekání sekerou do “podlahy” totiž není efektivní - vytváříte tak akorát ledovou tříšť, ze který asi těžko navaříte potřebných 10l vody na den. Myšlenka prorubat se skrz led až na vodu je taky úplně zcestná - spálíte víc kalorií, než za den chůze a stejně vodu nejspíš nevyštracháte. Takže taros byla ta úplně nejlepší cesta. S blížícím se soumrakem nasekal ten, kdo měl tzv. službu, na svý saně potřebný množství tarosů pro uspokojení našich večerních a ranních potřeb. Potom už se tarosy jen osekávaly do potřebných rozměrů, aby se dobře vešly do ešusů.

Tu kabel, tam taros, ale díky za ně.

Kapitola třetí:

Nevěřili byste, jak vypadá ponožka po tom, co jí máte v permanentním zápřahu téměř dvacet dní.

Dva týdny před odletem jsem si přetrhl vazy v kotníku. Po rychlo rehabilitaci, kde mi dělali možný i nemožný věci ze kterých mi bylo jak dobře, tak i nedobře, jsem skáknul do RockPointu pro pár kompresních podkolenek s vidinou, že spasí svět a bude díky nim všechno za dobře. Možná by i bylo - spíš ale ne - jenomže já tu druhou fusku ztratil ještě před začátkem přechodu. Celou túru tedy se mnou absolvovala jen ta jedna neuvěřitelně statečná žlutá kompreska, která nasávala nesnesitelný odér linoucí se z mé fialově zbarvené nohy. Medaili by ale měla dostat nejen ponožka, ale taky pak Láďa, kterej s náma(myšleno se mnou a mou nohou) musel sdílet jeden stan, kde po večerním vyzutí poněkud “zhoustla” atmosféra.

K vážnosti situace ještě přispívá fakt, že na jednom z denních videí, která jsem si pro sebe natáčel je zmíněnej sen o ponožce. Jednu z nocí se mi zdálo o takřka prázdné místnosti, kde nebylo nic, než sušák na prádlo s jednou(tedy mou druhou ztracenou), čistou a voňavou zářivě žlutě zbarvenou kompresní ponožkou.

To už je fakt divný, když se vám zdají sny o čistém prádle.

Kapitola čtvrtá:

Už jste někdy šli 700 kilometrů? A bez zatáčky, nebo třeba stoupání? Je to celkem záhul na hlavu. Navíc já jsem celkem kluk, co je rád v horách, nebo někde ve stěně. Tady tohle všechno bylo, jen my jsme nesměli opustit led. Takže dny jsem si občas krátil sledováním západního pobřeží, kde byl pěknej horskej terén a já si představoval, že teď jdu tenhle výstup, traverz, nebo sestup. Vlastně cokoliv, kde se jde alespoň trošku v jiném terénu, než jen rovně. Fantazírovali jsme s Láďou občas i nad chůzí do schodů.

Krom toho jsme se vždycky těšili na to, co právě v ten moment nebylo. V praxi to znamená, že přes den se těšíte na večer, večer na noc, v noci na ráno a ráno zas na to, až půjdete. Po celou dobu pobytu - a dokonce už i před odjezdem - se navíc těšíte, až to všechno bude za váma :D Komfort je totiž slovo, který v neustálých teplotách pod nulou, získává trošku jinej význam.

Když jsme to jezero přešli a dobelhali se do ubytovny v Nizhneangarsku zažili jsme něco novýho - nekomfort v komfortu. Protože po 17 dnech v zimě naše těla prvně pocítila externí a i extrémní teplo. V pokoji bylo kolem dvaceti stupňů a my tam seděli jen v trenkách s oknama dokořán. Šok.

Kapitola poslední:

Jezero Bajkal jsme přešli ve dvou s Láďou Smržem za 16 dní a 6 hodin na přelomu února a března 2019. Začínali jsme v Kultuku a při západním pobřeží jsme se dobelhali až do 684 km vzdáleného Nizhneangarsku. Přechod jsme absolvovali v kategorii unassisted a unsupported - tedy po vlastních nohou, všechny noci na ledě a veškeré zásoby na celou dobu jsme si táhli za sebou na saních. Na jezeře jsem oslavil svoje 22. narozeniny, čímž jsem se stal nejmladším(flexin’), co přechod absolvoval - od Ládi jsem k narozkám dostal fajnový kakao ke snídani.

Kdyby vás zajímalo “něco málo” víc, nebo třeba texty od lidí s lepším literárním střevem, než mám já, tak existuje pár zmínek o nás všude možně po internetu:

Díky sponzorům!

Díky RockPointu, díky Expedition Clubu, díky Patizonu, díky Epicu, díky Travellunchi a Esbitu a v neposlední řadě díky Twistu za podrporu! Bez vás by to nešlo!

A teď bacha:
Конец.

…ještě přídavek pro vybranou společnost:

Varování. Pokračování ve čtení může změnit váš pohled na mou osobu jako takovou.
Dál by měli číst jen outdooroví gurmáni, kteří znají pocit dobře zahryznutého vlka

Takže. Vlci vyli, byli a budou. Tak už to při dlouhých trecích, naneštěstí, chodí. A když vás to sejme, tak není cesty dál. Venku může být sebehezčí sibiř, ale vy máte v hlavě jen to jedno vlčisko, který ne a ne pustit.

Byl den 7. a já začal trpět. Všechno šlo až do té doby hladce. Pak to začalo ale dřít. A to doslova. Najednou šel Laděc ve vedení, protože já měl problém. Problém mnohem větší, než nějaký ty přetržený vazy. Na tohle se totiž žádná ortéza nedělá! Doktory zapomenutý hendikep. Jediný, co se šušká je heslo: “kdo maže, ten jede”. Ale když nenamažete včas, už nikam nepojedete. Alespoň v tomhle domnění jsem žil.

Krok sun krok, držíc si rukama roztažený kontaktní místa, jsem se sunul přes Bajkal a v hlavě mi jelo: kéž by tak existovalo něco, co by mohlo ona místa držet od sebe za mě. Ejhle! Chvilka osvícení a flashback na sestru z rehabilitace, která mi popisovala vlastnosti tzv. Fyzio Tejpy. Lepí v teple - to tam je a dá se natáhnout třeba jen na 70 % své pružnosti, aby dostatečně držela, ale zároveň aby v krajních polohách - čti “při dřepnutí” - ještě oněch potřebných 30 % odpružila.*

Problém vyřešen.

Bornova metoda je aplikovatelná jako prevence, ale i v případě akutního problému.

Když jsem v kapitole Trojplotna mluvil o “jednom z nejlepších výmyslů našich dosavadních já”, tak tohle je ten jeden nejlepší.

…psát kapitolu o Vlku bez použití slov opruzeniny, zadek a půlky je výzva, která mě zvláštním způsobem bavila

*detaily aplikace a případné obavy jsem schopen demonstrovat a vyvrátit na figuríně.